Ložnice/ dětský pokoj.

Jonáška čeká letos nástup do školy a moc si přeje vlastní pokoj. No, tolik místa nemáme, ale rozhodli jsme se klukánkům, Jonáškovi a Elíškovi, přenechat naši společnou ložnici a odstěhovat se na mlýnici. Čekala nás velká "školácká" práce, jak se u nás říká nesnadným úkolům, poklidit, zateplit, dovést topení...od soboty už tam spíme a ač máme ještě mnoho co dodělávat, můžeme začít plnit Jonáškův sen, v březnu má narozeniny a tak to chceme do té doby stihnout, ale žádné kudrdlinky, záclonky a zdobení, prostě útulný, na údržbu praktický, chlapecký pokoj hand made aneb co dům dal.

V první řadě bylo potřeba vyrobit letadla :o)... a taťka nezklamal!

Listopad.

S počátkem listopadu si vždycky uvědomím, jak ten čas letí...prázdniny byly "tuhle" a Vánoce už jsou za dveřmi. Letos je to intenzivnější, protože na Márince je vidět každý den a to tu loni ještě ani nebyla... Naše 10 měsíční princeznička.

Včera jsme "uvařili" vánoční a rozmarýnové mýdlo, takže první vánoční dárečky už se chystají... U nás předvánoční doba začíná posvícením, svatomartinským a pak už to jde ráz na ráz, začátek Adventu, svátek svaté Barbory, svátek svatého Mikuláše...Vánoce. Díky počasí ještě pracujeme na zahradě, dnes mě čeká dorýt a zazimovat jahodiště, také sklízím pruty na pletení a poklízím listí. Musím také připravit vazby na Dušičky, mám malinko skluz... A pak už začnu řádit doma :o). Těším se.

Podzimní prázdniny.

Podzim je k nám letos opravdu milosrdný a tak jsme si podzimní prázdniny užili nejen prací na zahradě, ale také výletováním. Měli jsme na víkend návštěvu a tak jsme je v sobotu provedli po Pantheonu, večer měli stezku odvahy, v neděli jsme zašli na Panský hřbitůvek. Krásné dny to byly, procházka spadaným vonícím listím, podzimní sluníčko a spousta legrace, to je dokonalý lék na podzimní splíny.

Pouštění draků- Kozákov.

Naši chlapečci toužili postavit draka. To však byl oříšek pro nás, pro rodiče, v podstatě nikdy se nám nepodařilo postavit draka, který by létal... Delší dobu jsem nad konstrukcí draka přemýšlela a musím přiznat, že já mám nejraději klasický tvar a k tomu jsem se přikláněla, materiál jsme již vyzkoušeli všerozličný a já přemýšlela jak získat co nejlehčí tyčky, minulý týden při procházce mě na rybníku zaujal suchý rákos a tak jsem ho hned vzala domů. Včera po obědě jsme se hlavou rodiny pustili do stavby, rákos, slabý balící papír, provázek. Draky klasického tvaru jsme měli asi za hodinu postavené, včetně výtvarného vyvedení našimi mladšími synky. Hned na to jsme vyrazili směr Kozákov, nejvyšší kopec v okolí, zaručující řádnou dávku větru. Počasí bylo ukázkově baboletní a vítr na vršku byl naprosto ideální. Tak jsme draky netrpělivě vyzkoušeli a světe div se, lítali jako draci :o))) Moc jsme si to užili! A já jsem ještě teď nadšená, jak se nám povedli. Krásný den...

Slapy.

vyrazili jsme na "baboletní" víkend na Slapy. Kluci si zarybařili, pohoubařili jsme, natrhali šípky...užili jsme se jako dlouho ne.

Márinka má zoubek!

A je to taky, budu mít nové šaty :o), Márinka má zoubek! Ach jak to letí...

Elíšek má svátek!

I když ne tak úplně, měl ho 20.7., ale děti nebyly doma a tatínek má volno až dnes.

Elíšku, přejeme Ti vše nejlepší! Buď tím šťastným medvídkem, kterým jsi! Milujeme Tě!
U nás je tradicí jet někam na výlet, dnes nás čeká svíčkárna Rodas.

Prší...

Prší a já mám vlastně radost, po horkém týdnu plném sluníčka, můžu zalézt do chaloupky, trošku poklidit, trošku povařit, pověnovat se dětem a blogu :o).

Márince už je půl roku, oslavila ho minulý týden...tolik to letí.

Elíšek začíná malinko lumpačit, zkouší co vydržím, je rozkošný ve svém roztomilém zlobeníčku.

Jonášek je úžasné dítě, všetečné, bezprostřední, zvídavé...každý den s ním je pro mě opravdu svátek.

Matyášek je cyklista tělem i duší, pilný, s obdivuhodnou vůlí jde za svým snem.

Aninka se stává slečnou, svědomitou a rozumnou, už pochopila, že chceme-li se bavit, je potřeba občas také pracovat, dělá mi radost, když se ke mně bez říkání přidá a pomáhá mi.

Můj drahý muž...je prostě báječný! (a proto skoro nevidím ten jeho věčný binec :o)).

Mám nádhernou rodinu, díky, Ty tam nahoře!

Jonášek má dnes narozeninky.

Náš skříteček Jonášek má dnes narozeniny, páté. Je to neuvěřitelné dítě, nezkrotitelné, stále veselé a neskutečně aktivní. Náš šoteček, koumes a ohromný rozumbrada, taky šikulka, kašpárek a čistá dušička...

Jonášku, přejeme Ti vše jen dobré a děkujeme Ti, že sis nás vybral, moc Tě milujeme!

Jak k nám přišla Marjánka

Tak je nás zase o jednu víc... V pondělí, 17. prosince 2012, se nám narodila Marjánka a byl to fofr :o). Přesto, že jsme plánovali domácí porod, vše dopadlo úplně jinak... Večer před porodem jsme s drahým seděli u kamen a já najednou dostala takový zvláštní, nepojmenovatelný a vytrvalý strach, takže když mě ve 2,15 hodin probudilo prasknutí plodové vody, trošku mě to znervoznilo a měla jsem pocit, že něco není v pořádku, tak jsme zavolali babičku, dobalili tašku a vyrazili směr porodnice, tam jsme dorazili kolem 3,15, než jsme prošli porodnicí a než nás přijali také uběhl nějaký čas, porodní asistentka mě zkontrolovala a usoudila, že miminko je koncem pánevním, zkontrolovala mě druhá, se stejným závěrem, dorazila paní doktorka a potvrdila podezření, že je to konec pánevní, řekla mi, že můžeme porodit přirozeně neb nerodím poprvé, ale že zkontroluje ještě pupečník, ovšem pupečník vše zkomplikoval protože byl v rizikové poloze, ihned navrhla v zájmu miminka císařský řez, poradila jsem se s drahým a šli jsme do toho. Byl to fofr, za 5 minut jsem ležela na sále a ve 3,41 byla Marjánka na světě. Překrásná, blondýnka 49 cm dlouhá, vážící 2,65 kg. Díky epidurálu jsem byla u toho a mohla se s Jiříkem potěšit miminkem. Následný pobyt na JIP a rekonvalescence po císařském řezu byly docela náročné, ale už je to za námi a vše zapomenuto :o). a po převezení na běžný pokoj už šlo vše jak po drátku, Marjánka krásně sála a já se rychle dávala do kupy, pátý den nás pustili domů, bylo to 21.prosince, předpovídaný konec světa, který se nekonal :o), ale že začal nový věk tím jsem si jistá, aspoň pro nás. Děti ji přijaly nádherně, milují ji a jsou starostlivé, dohadují se kdo co bude dělat, kdo bude chovat.... Marjánka nám dělá samou radost, je hodňoučké miminko a narodila s milou dušičkou. Vítej nám Marjánko! Milujeme Tě!

Jak k nám přišel fiškuntálek Elíšek.

Bylo to v neděli, krásnou slunečnou květnovou neděli. Byli jsme pozváni k babičce do nedaleké vesničky na oběd. Hlava rodiny se staršími dětmi vyrazili na koni a já s Jonáškem autem. U babičky jsme poklidně poobědvali a já už se tak nějak necítila. Vyrazili jsme k domovu, děti s tatínkem na koni a já vozmo přes blízké městečko, kde jsem chtěla koupit dáreček kamarádce. U pokladny se poprvé miminko ozvalo, bylo 12.35 hodin v autě podruhé a já si říkala, jak jsem nezodpovědná v takovém stavu řídit, dojela jsem domů, osprchovala se a zavolala drahého, již se blížili k domovu, bylo cca 12.55 hodin. Drahý sbalil tašku, jak jinak, nebyla jsem nachystaná, předali jsme děti mým rodičům a frčeli do porodnice, tam jsme dorazili v cca 13.15, protože cestou byly jedny nekonečně červené semafory. Sestřička měla dost času a chystala se vyplňovat formuláře, ale já ne a mimi ještě méně, prostě chtělo ven, drahý sestru upozornil, že rodím, ale ona měla dojem, že je drzý :o))). Nebyl, jen už jsem mnou nějaký ten porod prožil :o))), chodbu k sálům jsem skoro proběhla, lehla se na lehátko v přípravně, ale ne legrace nebyl čas, mimi už zahájilo generální útok, musela jsem ještě "přeběhnout" na sál, jen jsem ulehla na porodní křeslo, vcházel doktor a drahý, právě včas, miminko už spěchalo na svět, bylo 13.30 hodin, když se Elíšek narodil. Jako každé naše děťátko, byl překrásný, zdravý a kluk, zázrak všech zázraků, štěstí ve své nejsilnější podobě. A že zase klučík, to neva...Evička bude příště :o))). Pak nás všechny uložili do poporodní manželské postele a já byla zase ta nejšťastnější máma na světě a jsem dodnes. Chlapeček s trnkovýma očima a šibalským úsměvem je báječným parťákem do té naší bandy a dokonale se doplňují s Jonáškem. To je dvojka...

Jak k nám přišel náš bouřliváček...Matyášek!

Anince byl rok, když jsme si řekli, že by k nám mohlo přijít další miminko...a tak se stalo...
Devět měsíců jsme sice museli čekat a Aninka se nemohla dočkat...ale jednou, byl krásný, teplý, červnový den...se to spustilo...
Aninka spinkala po obědě, tatínek přišel z práce a měli jsme hezkou chvilku...už mi nebylo nějak dobře, bylo dusno, před bouřkou, bolely mě záda...tak jsem si vlezla do vany, teplá voda mi pomáhala. Spustila se velká bouřka, blersky šlehaly, hromy bouřily, lilo jako z konve...
bolesti se začaly zintenzivňovat a přicházely častěji, volala jsem babičce Zdeničce, že mám bolesti po 2 minutách a babička povídala ať koukám vylézt z vany a ujíždět do porodnice...:o))).
A tak jsme jeli...Aninku jsme vyložili u babičky a chvátali do Turnova, taťka jel jak závodník, za autem létaly jiskry :o) a asi v pět hodin jsme do porodnice dorazili...
Bylo po dešti, všechno bylo krásně umyté, voňavé, svítilo sluníčko...chodila jsem po pokoji, dýchala ten krásný vzduch a těšila se na miminko, které se chystalo ven na svět...tatínek o mě pečoval, hladil mě, hlídal...s každou bolestí jsme byli, miminko i já, blíž vytouženému cíli...
Kolem osmé hodiny jsme přešli na porodní sál, co se tam dělo si moc nepamatuju, byla jsem jako ve snu, ale výsledkem byl krásný, tmavovlasý chlapeček s chloupky na zádech jako opička.
Byl nádherný, dali jsme mu s tatínkem královské jméno- Matyáš!
Bylo to 10. června 2002 ve 20.35 hodin, měřil 50 cm a vážil 3070g.

A tak k nám přišel miláček, náš něžný, citlivý Matyášek! Jeho příchod byl vskutku královský, po velkém přírodním divadle, úžasné živelné nespoutané bouřce...

Jak k nám přišel Beránek...Jonášek.

Od tří v noci jsem byla ve vaně...bylo ticho, přítmí a já si představovala, jak se ten brouček chystá ven, každou novou bolest jsem vítala a říkala si, jak mu v té cestě pomáhám...v sedm jsem vylezla, nachystala snídani, pověsila prádlo, přijela babička a odvezla si děti, ani jsem jí neříkala, že asi miminko už přijde...zase jsem si vlezla do vany a cachtala se, baštila homeo po 15 minutách, četla si a zpívala, každou novou bolest jsem prozpívala...asi v jedenáct jsem zase vyplula, dopraly se zimní kombinezy a já je šla ven pověsit a pořád jsem si přitom tak jako by tancovala, potkala jsem venku drahého a říkám mu, že asi pojedeme, převlékla se, vzala tašku, "naskočila" do Liberka, bylo cca 11.20 a jeli jsme.Bylo tak krásné počasí...


Cestou jsem se kochala probouzející se přírodou, začínaly kvést Jaterníkya říkala ai, jaký krásný den si miminko vybralo...když jsme vjeli do města, už mi bylo jasné, že je ten správný čas, kočičí hlavy mě překvapily, prý jsem říkala něco v tom smyslu, že by je měli zakázat , nepamatuju si to...Zazvonili jsme na porodnici, přišla sestra, otevřela šatnu, převlékla jsem se do košile a šlo se...k porodnímu sálu je dlouhá cesta přes oddělení, nemohla jsem dojít, bolesti byly hrozně časté a sestřička mě stále povzbuzovala, nezastavujte, pojďte, pojďte...Na vyšetřovně jsem si lehla, pan doktor Tala na mě kouknul a povídá, rychle na sál, je to tu...Sál vypadal jako obývák, rodila jsem v pohodlném křesle v příjemné prosluněné místnosti, drahý mě držel za ruku a hladil po čele...Při třetím zatlačení miminko vyklouzlo, byla to nádhera, Jonášek byl na světě! Bylo 30.3.2008 12:25 hodin. Hned se přisál...a já byla ta nejšťastnější máma na světě!

Nad Vrším, kde byly dětičky u babičky, tou dobou kroužil čáp...a přiletěl k nám!

Jak k nám přišel Anděl...Aninka

Už jsme měli čtvrtým rokem po svatbě a svorně jsme se shodli, že je čas, se z dvou milujících se lidí, stát rodinou...rodičovské pud byly silnější než my. Bylo jaro 1999...
Štěstí nám přálo a zanedlouho se na těhotenském testu objevily 2 čárky, dušička si nás vybrala. Nečekali jsme to tak rychle a tak jsme si ještě ve čtvrtém měsíci těhoteství odskočili na výlet po Turecku. Viděli jsme mnoho zajímavého, zažili mnoho dobrodružného...také zemětřesení o síle 7,4 stupňů Richterovy stupnice, miminko to všechno zvládlo, ač já jsem se cítila opravdu hodně špatně, unavená, vyděšená... bylo jasné, že to bude úžasný človíček!
A taky je... Začal se hlásit na svět o chvilku dříve, pamatuju si to věrně, byla neděle večer, leželi jsme na pohovce a mně nebylo úplně dobře, však taky bylo proč...dvě v noci, už v pondělí, někdo ťukal ze vnitř bříška... a ujížděli jsme do porodnice, bylo zima, sníh padal, silnice byly namrzlé...Bylo pondělí 14. února 2000. V porodnici se miminko asi malinko zaleklo a ačkoliv to vypadalo, že už už chce na svět a dle vyšetření to taky tak vypadalo a v porodnici si nás už nechali...trvalo mu až do čtvrtka než se opravdu rozhodlo, že už je čas juknout ven... kolem oběda mi začalo být opět tak nějak podivně...zavolala jsem mužovi, že dnes už asi opravdu ano (jako několik dní před tím ) a sama tomu pořád malinko nevěřila...ale ano, sprcha, ven, utřít, chodit, zase sprcha, mimochodem, dělala mi moc dobře... síla, se kterou se miminko chystalo ven z bříška, byla ohromná a ohromující, netušila jsem co moje tělo dokáže... s každým novým náporem mi ubývalo sil a občas jsem měla pocit, že jsem tak malinko mimo sebe, sil ubývalo...a najednou...honem na sál, rodíme...to už jsem byla mimo sebe úplně...pocit, že už nemůžu dál byl velmi silný...manžel mě podporoval, sestřičky fandily, pan doktor povzbuzoval...najednou jsem ucítila, že miminko i já jsme zvládli náš velký úkol, ten úžasný okamžik nastal, Aninka se narodila... Byl čtvrtek, 17. únor 2000 17 hodin 8 minut.
Nemohla jsem tomu věřit a dívala se na to nejkrásnější dítě na světě, na malou blondýnku, která byla stvořena z té největší lásky na světě, mé a mužovi. Důkaz té lásky jsem mohla sevřít v náručí, důkaz, který vážil 2720 g a měřil 48 cm.
Nechtěla jsem jí spustit z očí, nechtěla jsem jí dát z náruče...stala jsem se mámou, v ten krásný den 17. únor 2000. Den na který nikdy nezapomenu...přišel k nám totiž Anděl.