Jak k nám přišel Anděl...Aninka

Už jsme měli čtvrtým rokem po svatbě a svorně jsme se shodli, že je čas, se z dvou milujících se lidí, stát rodinou...rodičovské pud byly silnější než my. Bylo jaro 1999...
Štěstí nám přálo a zanedlouho se na těhotenském testu objevily 2 čárky, dušička si nás vybrala. Nečekali jsme to tak rychle a tak jsme si ještě ve čtvrtém měsíci těhoteství odskočili na výlet po Turecku. Viděli jsme mnoho zajímavého, zažili mnoho dobrodružného...také zemětřesení o síle 7,4 stupňů Richterovy stupnice, miminko to všechno zvládlo, ač já jsem se cítila opravdu hodně špatně, unavená, vyděšená... bylo jasné, že to bude úžasný človíček!
A taky je... Začal se hlásit na svět o chvilku dříve, pamatuju si to věrně, byla neděle večer, leželi jsme na pohovce a mně nebylo úplně dobře, však taky bylo proč...dvě v noci, už v pondělí, někdo ťukal ze vnitř bříška... a ujížděli jsme do porodnice, bylo zima, sníh padal, silnice byly namrzlé...Bylo pondělí 14. února 2000. V porodnici se miminko asi malinko zaleklo a ačkoliv to vypadalo, že už už chce na svět a dle vyšetření to taky tak vypadalo a v porodnici si nás už nechali...trvalo mu až do čtvrtka než se opravdu rozhodlo, že už je čas juknout ven... kolem oběda mi začalo být opět tak nějak podivně...zavolala jsem mužovi, že dnes už asi opravdu ano (jako několik dní před tím ) a sama tomu pořád malinko nevěřila...ale ano, sprcha, ven, utřít, chodit, zase sprcha, mimochodem, dělala mi moc dobře... síla, se kterou se miminko chystalo ven z bříška, byla ohromná a ohromující, netušila jsem co moje tělo dokáže... s každým novým náporem mi ubývalo sil a občas jsem měla pocit, že jsem tak malinko mimo sebe, sil ubývalo...a najednou...honem na sál, rodíme...to už jsem byla mimo sebe úplně...pocit, že už nemůžu dál byl velmi silný...manžel mě podporoval, sestřičky fandily, pan doktor povzbuzoval...najednou jsem ucítila, že miminko i já jsme zvládli náš velký úkol, ten úžasný okamžik nastal, Aninka se narodila... Byl čtvrtek, 17. únor 2000 17 hodin 8 minut.
Nemohla jsem tomu věřit a dívala se na to nejkrásnější dítě na světě, na malou blondýnku, která byla stvořena z té největší lásky na světě, mé a mužovi. Důkaz té lásky jsem mohla sevřít v náručí, důkaz, který vážil 2720 g a měřil 48 cm.
Nechtěla jsem jí spustit z očí, nechtěla jsem jí dát z náruče...stala jsem se mámou, v ten krásný den 17. únor 2000. Den na který nikdy nezapomenu...přišel k nám totiž Anděl.