O životě na vesnici...o ŽIVOTĚ!

Tam, kde žiju, jsem vyrostla. Na vesnici. V době, kdy slepice mohly kdákat, kohouti kokrhat, ovce bečet, kozy mečet...a děti se mohly smát a výskat. V té době mohl hnůj smrdět hnojem a oheň vonět ohněm. Na každé zahradě nechyběl kompost nebo hnojiště a v koutě každé zahrady pořádné křoví... a voda, voda, která znamená ŽIVOT, ta tekla z kopce...svojí cestou.
Dnešnímu světu nerozumím, sekačky a motorové pily můžou řvát a smrdět celé dny a je to v pořádku, ale zvířecí zvuky jsou rušivé a ...Bože, ti ptáci, ti tak řvou, že se ani spát nedá... a ty nevychované děti se při hře, představte si tu hrůzu, smějí a pokřikují na sebe... zvuk a pohyb to je ŽIVOT!
A zahrada, ta dnes musí být skoro sterilní, vše v řádcích a sloupcích, tráva nesmí mít více jak 12 milimetrů a kompost, no fůůůj, kdo se má na to koukat, trávu schovat pěkně do pytlů na odpad a odvézt za plot, větve ze stromů ořezat nejlépe podle pravítka a pěkně s nimi do lesa, tam se to uklidí, schová a vlastně, je to dobrý skutek, srny mají krmi... hlavně aby tu, "pro Boha" nesmrděl kouř nebo hnůj...
Každý si "oharuje" ten svůj čtvereček a co je za plotem, za vesnicí, na kraji lesa, to je všem jedno, to už není "naše"...ale co je naše? Ten čtvereček, který máme zapsaný v nějakém dokladu???
Planeta je celá "naše", byla nám nabídnuta k životu, poskytnuta se všemi jejími dary a my máme povinnost o ní pečovat, ale pečovat tak, aby prospívala, nechat ji žít a neškodit. Ale ta naše "jako by" péče, kdy vše ostříháme na zem, pobijeme chemií a vyvezeme za plot s péčí nemá nic společného... příroda není do pravého úhlu, tak jako voda do pravého úhlu nikdy nepoteče a vždy si najde svojí cestu, tak i příroda bují, roste, žije svojí cestou ...příroda je ŽIVOT!
Někdy si říkám... Bože, my jsme se Ti fakt nepovedli...