Mám rozbitý foťák...

a tak nefotím. A začínám přicházet na to, že to vůbec není špatné, mám dojem, že každou akci a okamžik, který nezažívám skrz čočku foťáku si tak nějak víc užiju, nepřemýšlím jak co zachytit, nevracím již odehralé situace kvůli záběru, nezdržuji průběh zážitku kvůli focení. I děti mají radost, nemusí se stavět do nepřirozených uskupení, nesnaží se uměle usmívat či naopak unikat ze záběru, prožívají situace tak nějak svobodněji, až mě to nutí se nad tím zamýšlet. K žádnému zásadnímu závěru jsem sice nedošla a ani nevím co je lepší, MÍT či NEMÍT záběr, ale rozhodně je malá "NO PHOTO" pauzička docela příjemná.